Propagační předmluva vydávající společnosti praví, že za vznikem německého „super“ tria PANZER stojí dnes již bývalý bubeník ACCEPT Stefan Schwarzmann, který se před časem ve svém novém bydlišti ve Švýcarsku v přestávce mezi nahráváním a turné své tehdy mateřské kapely tak nudil, až vymyslel právě tenhle projekt. Osoby a obsazení byly od začátku naprosto jasné, stejně jako hudební směrování téhle kapely (pojmenovaného podle německého výrazu pro „tank“), až by jeden málem zapochyboval, zda vše bylo skutečně tak jako čerstvě padlý sníh čisté, jak Nuclear Blast tvrdí.

Ale nešť. Projektů bylo a bude, to je zkrátka tak. Tenhle skutečně skrznaskrz německý produkt (tvořený mimochodem dále druhým odpadlíkem z ACCEPT Hermanem Frankem a Schmierem z DESTRUCTION) má oproti některým jiným tu výhodu, že vypadá opravdu poctivě, stejně jako fantastický obrněnec, drtivě rozjíždějící na obalu jeho prvotiny všechno, co se mu postaví do cesty. Poctivě a striktně heavy/powermetalově a poctivě a striktně germánsky, což je v některých kruzích ještě stále bráno za synonymum náležité kvality. Ostatně pamětníci HEADHUNTER, kteří jsou z toho všeho občas slyšet, mi jistě dají za pravdu.

PANZER si vskutku neberou servítky a v jistém smyslu jsou opravdu jako tank, nekompromisně a bez ohlížení si to hrnoucí vpřed. Kov, z nějž byl odlit, je stejně „heavy“ jako „power“ a rozhodně netrpí žádnými předsudky, když naprosto bezelstně kopíruje všechno, co bylo kdy v téhle metalové škatulce řečeno. Skladatelský vklad Franka a Schmiera a typický zpěv druhého ze jmenovaných tomu ovšem vtiskávají srozumitelnou a výraznou formu, takže „Send Them All To Hell“ už po dvou, třech posleších překvapí svou chytlavostí a tahem na bránu.

Je jistě otázka, nakolik je to všechno trvanlivé, ale tu pochopitelně nelze vyřešit teď a tady. Prozatím, prozatím se album s naprosto perfektním zvukem tváří velice silně v kramflecích, byť, jak už bylo řečeno, ohřívá už mnohokrát ohřátou polívčičku. Od nástupu v „Death Knell“ až po závěrečný cover Garyho Moorea „Murder In The Skies“ má nefalšovaný a přizemňující kovový přídech, který v mnohých skladbách vyniká zejména v okamžicích s přídavnou melodickou tečkou. Třeba jako hned v druhé v pořadí „Hail And Kill“ – postavena na jasném nápadu a silném riffu ne úplně nepřipomínajícím ACCEPT vrcholí píseň v perfektním refrénu, který má sílu slušného vichru. Podobně je na tom i eponymní „Panzer“, hypnotická „Why?“ nebo „Roll The Dice“, v jejímž refrénu navíc velmi zajímavě rozkvétá kytarová práce.

Je to rutina, jistě, a jak také jinak, když se za popsaných okolností sejdou podobní tři harcovníci, ale rutina s přehledem a grácií zvládnutá, jíž to bude jistě o to víc slušet na koncertních pódiích, budou-li tedy jaká. S ohledem na to, že dvě třetiny PANZER už však nejsou vázány nikde jinde, to nicméně vidím celkem pozitivně.